Recenze javových her

Star Trek: The Cold Enemy
V roce 2004 vydala společnost Jumbuck Entertainment dvojici trekových her určených pro mobilní telefonní přístroje. Jednou z nich je i klasická plošinovka The Cold Enemy, která nás provede jedním dnem z pětileté mise původní Enterprise kapitána Kirka. Hned po spuštění vás uvítá skvěle znějící TOS znělka, ale minimálně v námi testované verzi je to jediná hudební vložka, potažmo jediná zvuková složka v celé hře. Je však možné, že existuje i nějaká další, vylepšená verze této hry, která obsahuje víc hudebních stop a třeba i nějaký ten zvukový efekt. Poté, co si v hlavním menu prostudujete ovládání, a ještě než se ponoříte do příběhu, si budete muset vybrat ze dvou úrovní obtížnosti – Ensign a Captain. Jistě vás nepřekvapí, že jsem zcela záměrně procházel hru na nižší stupeň obtížnosti, nicméně ani při zběžném hraní na vyšší obtížnost jsem si na první pohled žádných velkých odlišností nevšiml – přesto tam určitě budou.

Hned po zahájení vašeho putování na vás vybafne jednoduchá, přesto však alespoň pro mě překvapivě kvalitní animace s kapitánem Kirkem sedícím ve svém křesle na můstku své hvězdné lodě a s planetou Seig Delta. Posádka Enterprise se rozhodla prozkoumat podivné údaje vyzařující z této planety a právě vstoupila na její orbitu, když v tom záhadná síla ochromila její pohon, takže se loď nemůže pohybovat. V tom samém okamžiku se na palubu Enterprise přenesla útočná skupina klingonských válečníků a uvěznila Kirka a spol. na můstku. Teď je na Scottym, aby uvolnil loď z ďábelského sevření neznámé energie a zahnal klingonskou chásku na útěk.

V principu se jedná o plošinovku z nejklasičtějších. Se Scottym běháte, skáčete, krčíte se a střílíte nepřátele. Tu a tam přehodíte spínač, abyste vypnuli či naopak zapnuli nějaké to silové pole. Útočícím Klingonům a jejim robotickým přisluhovačům se bráníte standardním phaserem, který v pozdější fázi dobrodružství můžete vylepšit tak, abyste s ním mohli střílet do třech směrů naráz a tropili tak větší škodu v řadách protivníků. Kromě toho si v členitém terénu můžete vypomoci zásobou granátů. Kromě několika palub Enterprise se proběhnete i po povrchu Seig Delta a prostřední část tohoto klingonsko-federálního střetnutí strávíte v podzemí. Jak už jsem nakousl výše, kromě Klingonů se budete muset vypořádat i se zástupem několika druhů útočných robotů – od těch nejhloupějších, kteří se k vám snaží přiblížit na dosah, poté na vás skočí a vybuchnou vám do obličeje, přes vylepšenou verzi, která střílí nebo visí u stropu, až po létající variantu, která slouží jako ochranka závěrečných bossů. Ti jsou ve hře dva, oba vypadají stejně a u obou jsem se nemohl zbavit dojmu, že čelíme návštěvě ze série Aliens.

Obtížnost v průběhu celkem šesti úrovní nijak výrazně nestoupá, maximálně se zvětšuje počet protivníků, kterých se musíte zbavit. Nepřátelé vám svými zásahy postupně ubírají energii, kterou můžete doplňovat z lékárniček, a pokud vás zabijí, dostanete možnost pokračovat opět od začátku poslední úrovně. Z dalších prvků bychom mohli jmenovat ještě to, že občas musíte pro další postup vypnout několik generátorů napájejících silová pole nebo skákání po dvou druzích plošinek (jeden druh začne sjíždět, jakmile na plošinku stoupnete, druhý druh v pravidelném rytmu mizí a zase se objevuje). Na povrchu planety se také budete muset vyhýbat torpédům a phaserovým paprskům vystřelovaným z klingonských lodí na orbitě, a pokud se budete chtít v závěrečné tabulce umístit na slušném místě, budete muset pečlivě sbírat modré a zelené krystaly roztroušené po úrovních. Celkově vzato se jedná o velmi pěknou kratochvíli, jejíž přejití vám na nižší obtížnost nezabere příliš času a ještě se u toho pobavíte.

Star Trek: The Birds of Prey
Druhou hrou od Jumbuck Entertainment z roku 2004 je neméně klasická střílečka z „top-down“ pohledu. Opět se vracíme k dobrodružstvím původní Enterprise, na jejímž můstku právě Uhura zachytila nouzový signál z planety Psi20. Po příletu nad planetu se okamžitě ocitnete pod palbou něčeho, co bychom snad mohli nazvat pozemním dělostřelectvem, které zanedlouho doplní klingonské křižníky. Proti těmto nepřátelům se můžete bránit klasickou výbavou v podobě phaserů a vyčerpatelných fotonových torpéd. Na konci první z celkem pěti úrovní se střetnete s odolnějším klingonským křižníkem – bossem – a vysadíte na planetu doktora McCoye, aby pomohl přeživším. Jenže aby to Borg spral, doktor McCoy je v zápětí unesen klingonskou lodí, kterou se pochopitelně bez váhání vydáte pronásledovat do nebezpečného pásu asteroidů. A v této chvíli dochází na lámání chleba/recenze – k testování The Birds of Prey jsme měli dvě verze, přičemž v té, která se na první pohled tváří jako lepší a novější, jsem právě v této úrovni skončil. Rozstřelování šutrů slabým phaserovým paprskem a marné uhýbání před záplavou na váš pohyb reagujících skal mi prostě nějak nešlo, a když už jsem se přes ně dostal a v zuřivé rychlosti prokličkoval následným rojem kulatých nepřátelských lodí, tak jsem po průletu „asteroidovým tunelem“ stejně dřív či později explodoval.

Tudíž mi nezbylo než přesedlat na po grafické stránce jednoznačně horší verzi, která však obsahuje hned několik plusů. Předně, ze zničených nepřátel vypadávají ve značné míře klasické „power-up“ předměty, v tomto případě „zdraví“ (síla trupu) a náhradní fotonová torpéda. Skladba nepřátel se nemění, i zápletka zůstává stejná, jenom s tím rozdílem že jsem se dokázal dostat dál a zjistil, že Klingoni uzavřeli zbabělou alianci s Romulanským impériem. Romulanská loď doktora McCoye převezme a vezme roha. Kapitán Kirk se ji rozhodne pronásledovat, jenže warp pohon Enterprise exploduje a vytvoří červí díru, která vaši loď nasaje. V této poměrně hodně špatně ovladatelné pasáži (což je ovšem způsobeno tím, že se třískáte o stěny červí díry, čímž vám záměrně zlobí ovládání) se musíte vyhýbat asteroidům a tu a tam sestřelit nějakou tu klingonskou loď, jinak se ven v jednom kuse nedostanete. Romulané následně s McCoyem zamíří do „pole sentinelů“ nad jakousi lávovou planetu, kde se nejdřív vypořádáte s několika nepřátelskými romulanskými loděmi, následně se zbavíte dvou ochránců velícího romulanského plavidla, proletíte se bouří ohnivých kamenů, až doženete hlavního záporňáka, který férově neztrácí čas a zapne autodestrukci. Vaším posledním úkolem je pronásledovat romulanskou loď skrze další záplavu hořících kamenů a držet se jí za ocasem tak dlouho, dokud se vám nepodaří zaměřit McCoye a přenést ho na palubu Enterprise. Celkově vzato se opět jedná o klasickou oddechovou hru, vytvořenou podle mnoha lety prověřeného vzoru.

Star Trek: Nemesis
Už v roce 2002 vydala společnost Activision mobilní hru Nemesis podle stejnojmenného startrekového filmu. V této hře se pochopitelně nemůžete ujmout žádné jiné role než ovládání hvězdné lodě Enterprise-E, s níž se musíte probít pěti úrovněmi a porazit proradného Shinzona. V podstatě celá hra se odehrává v Bassenské trhlině, kde se při pohledu skrze hlavní obrazovku snažíte sestřelit potřebný počet nepřátelských lodí – podle mého romulanských Valdorů a přerostlých modrých ostružin (film jsem viděl pouze jednou a na žádná podobná tělesa si při nejlepší vůli nemohu vzpomenout, takže si musím pomoct jinak) – abyste mohli pokročit do dalšího sektoru. Po obrazovce pohybujete zaměřovačem a nepřátele, kteří proti vám vylétají zpovzdálí, častujete střelbou z phaserů a salvou fotonových či kvantových torpéd. Ačkoliv se jedná o akční hru jak vyšitou, měli byste se snažit se zásobou torpéd šetřit, protože jich nemáte zrovna na rozdávání, a i při používání phaserů byste se měli chovat opatrně, protože vám v nich ubývá energie a při bezmyšlenkovitém střílení byste si je brzo mohli vybít. Energie vám s postupem boje neubývá pouze ve phaserech, ale také ve štítech a kdykoliv během hraní se můžete rozhodnout, do kterého z těchto dvou systémů necháte proudit energii ze záložních baterií. Při hraní jsem si však všiml poměrně zajímavé věci, a sice že když stisknete klávesu pro pohyb zaměřovače dolů (nebo nahoru) a přidržíte ji, tak vás nepřátelé nebudou schopni zasáhnout - ideální chvilka pro dobití štítů i phaserů. Pokud se k této podlé taktice neuchýlíte, může se vám stát, že vám nepřátelé dají co proto. V takovém případě máte jednou za úroveň možnost odskočit si nouzovým warpem k nejbližší federální základně, která vám doplní zásobu torpéd a dobije veškerou potřebnou energii. Zakotvení ve hvězdné základně je přitom řešeno velmi jednoduše a stačí, když namíříte zaměřovač na červený signální maják na základně. A jak už bylo řečeno, na závěr vás čeká bitva se samotným Shinzonem, jehož Scimitar sice něco vydrží, ale v té době budete už tak rozehraní, že pro vás ani nový romulanský prétor nebude představovat větší hrozbu.

Ze všech tří testovaných her má Nemesis nejvíc doprovodných zvuků – na nich toho v dnešní době není moc co zkazit ani na mobilních telefonech, takže nemá cenu se u nich zastavovat. Grafika příliš rozmanitá není, suma sumárum se jedná o tři vesmírné lodě, phaserový paprsek, pár torpéd, hvězdnou základnu a vesmír. Přesto se na hru kouká příjemně, a i když si u ní možná kvůli o něco vyšší obtížnosti sem tam zanadáváte, přesto se budete snažit tak dlouho, dokud Shinzona neporazíte.